Nejdražší deníčku,
tak se mi to novoroční předsevzetí moc nepovedlo, že? Přitom se toho stalo tolik, co bych do tebe chtěla zapsat… Jenže ne vždycky je čas, víš?
Hodinky ukazují šest hodin ráno a já jsem opět celou noc nespala. Nemůžu přestat myslet na to, čeho jsem byla svědkem a čemu jsem mohla zabránit, kdybych byla aspoň trochu statečná. Možná jsem vážně poseroutka. Nesnáším se za to!!! FAKT. HODNĚ.
Asi tě zajímá, co se stalo, že? Ptá se na to teď skoro každý, koho potkám, což je děs, protože se snažím nebrečet a být statečná, jenže tato otázka mě pokaždé zlomí. Nehledě na to, že musím vypadat vážně příšerně, když hned každému dojde, že se mnou něco není v pořádku. Nejsem ráda, že mě takto mí kamarádi a vlastně každý, kdo mě mine, vidí. Nechci, aby si mě takto pamatovali a hlavně nechci, aby si řekli, že s uplakanou Cindy už nechtějí mít nic společného.
Ale teď už vážně k tématu – k nejhoršímu dni v mém životě, který se zpočátku zdál jako jeden z těch lepších. Byla jsem pozvaná na akci, kterou pořádala Lil a Mary ve Visánku – slibovali hodně jídla, takže jsem tam samozřejmě nemohla chybět. A taky jsem se těšila, že strávím nějaký ten čas po boku Fina. Mám ho fakt ráda, deníčku, i když se občas chová jako neskutečné trdlo, které mi způsobuje zmatek v hlavě. Na akci dorazili i další lidi, které mám moc ráda – třeba Mirai, pak taky June se Stuartem a Abby. Ty jsem celé prázdniny neviděla, takže jsem byla přímo nadšená, když dorazili i oni. Na akci jsem se sice dlouho nezdržela, ale i tak jsem byla ráda, že jsem mohla být její součástí. Předešlé léto nás Lil vyzvala, abychom na papíry napsali něco jako předsevzetí do dalšího léta. Papíry se pak hodily do truhličky, která se zakopala a přesně po roce vykopala. Já na své budoucí já nebyla moc náročná, přála jsem si jen, abych byla šťastná a měla ve druháku samá Véčka, což se mi splnilo. Mám ty nejlepší kamarády na světě, skvělého kluka a jo, ve škole se mi taky náramně daří, což snad teď nezakřiknu.
Z akce jsem odešla ještě před setměním, musela jsem další den brzo vstávat, abych stihla všechny potřebné věci před odjezdem do Bradavic. Se všemi jsem se tedy rozloučila a pak se vydala k letaxu, pomocí nějž jsem se měla dostat zpátky do Kotle. Po cestě jsem však narazila na ovečku, která stála uprostřed cesty. Nemohla jsem ji tam nechat, mohlo by jí totiž srazit nějaké autíčko, a pak se taky chudinka asi ztratila. Musela být zmatená, určitě se i bála. Bečela na mě, a já na ni v domnění, že vedeme jakousi konverzaci. Snažila jsem se jí vysvětlit, že tady být nemůže a že se musí vrátit domů, aby… aby se jí nic nestalo.
Achjo, zase pláču. Proč musím pořád brečet? Jsem z toho už tak unavená…
Ovečka mi asi nerozuměla, koukala na mě svými krásnými kukadly a já se pokoušela přijít na to, odkud mohla utéct. Visánek jsem vůbec neznala, takže jsem netušila, co si počít. Uklidňovala jsem ovečku, že to bude v pořádku, a že se vrátí co nevidět za ostatními ovečky. Té však zničehonic něco přelétlo přes nos a zrovna, když jsem k ní natahovala ručku, abych ji ukonejšila pohlazením, se rozběhla pryč. Jasně, že jsem se vydala za ní.
Křičela jsem na ní, ať zastaví, ale ona tvrdohlavě běžela dál. Zkoušela jsem i bečet, ale ani to nepomohlo… Asi mi fakt nerozuměla nebo se rozhodla, že si zahrajeme na honěnou. To nebyl dobrý nápad. Doběhli jsme až do lesa, kde jsem ovečku mezi stromy úplně ztratila. Byla už tma a já si uvědomila, že absolutně nevím, kde jsem. Nemám ráda lesy, jsou strašidelné, a v noci obzvláště.
S ovečkou jsem to však ještě nevzdávala, volala jsem na ni a v jednu chvíli se mi opravdu ozvala zpátky. Zahltil mě pocit štěstí, který byl však rázem vystřídán čirou hrůzou. Ona totiž ovečka nebečela, aby mě pozdravila zpátky. Bečela, protože ji něco ulovilo. Byl to nářek.
Mám to stále živě v paměti, deníčku…
Ozvalo se zavytí a mně všechno došlo. Ovečka se ocitla ve spárech vlků, kteří ji roztrhali na kusy. A já poslouchala její nářek. A nic jsem neudělala. Co by taky mohla tak malá holka jako já udělat? Kdybych mohla aspoň použít hůlku…
Blbej zákon. Kdo ho vymyslel, že my, mládež, nemůžeme až do 17 používat kouzla mimo Bradavice? Mohla jsem ji zachránit. Místo toho jsem byla svědkem jejího posledního zabečení a teď nemůžu přestat brečet. Chudák ovečka… Je mrtvá. Kvůli mně.
Nic mě nedokáže uklidnit, ačkoliv se o to už někteří mí kamarádi pokoušeli. Hned po příchodu do Kotle se mě pohotově ujal River, kterému jsem se pokusila skrze hysterický pláč vysvětlit situaci. Nevím, jestli mi rozuměl, ale hned mě vzal na pokoj a tam se mě pokusil utěšit. Nepomáhalo to. Nic mi nedokázalo celou událost vymazat z hlavy. Byla jsem mu ale vděčná, že se mnou byl, nevím, co bych si sama počala. Slíbil, že se mnou tu noc zůstane na pokoji, protože Avaline asi odjela za rodinou, a před spaním mi ještě povyprávěl pohádku o méďovi. Na chvíli jsem usnula, ovšem zbytek noci jsem byla vzhůru. A zase plakala. Potichu, abych ho nevzbudila.
Další den jsem se odebrala do jídelny pro nějaké to jídlo. Bříško mi kručelo o sto šest, a ačkoliv jsem neměla absolutně žádnou chuť jíst, věděla jsem, že do sebe něco dostat musím. Potkala jsem Raven, budoucí prvačku, se kterou jsem se nedávno seznámila a která byla, bohužel, svědkem mého hysterického pláče. Ihned se mě starostlivě ptala, jak mi je, na což jsem zareagovala tím, že jsem se rozbrečela. Zase. Je mi na nic. Na co žít, když stejně jednou umřeme? Co když mě roztrhá taky vlk? To musí být příšerná smrt. Trpěla ta ovečka moc? Podle bečení ano…
U velkého stolu jsem si pro sebe uloupila jen krajíc chleba, ovšem než jsem ho stihla sníst, objevil se u nás Victor, taky budoucí prvák, vybafl na nás a já se polekala tak moc, že jsem utekla pryč. Bála jsem se, že po mně jde vlk. Zavřela jsem se na pokoji a tam strávila pár minut. Ven mě zase vyhnalo kručící bříško.
V jídelně bylo při mém příchodu mnohem víc lidí, Victor se mi hned přišel omluvit, a i když jsem ho ujišťovala, že to není jeho chyba, protože vážně nebyla, trval si na svém. Vzápětí mě pak ještě u stolu utěšoval, což bylo divné, protože se moc neznáme, ale na druhou stranu jsem za to byla ráda. Musím mu pak poděkovat. Kvůli svému pláči jsem se stala nechtěným středem pozornosti, v jídelně se totiž objevila Mirai, která se starostlivě zajímala, co se mi stalo, a to mě opět dovedlo k pláči. Všichni na mě civěli a mě to začalo být fakt hodně nepříjemné. Určitě mě teď nemají rádi, protože jsem hysterka.
Utekla jsem do altánku, kde mě našla Mirai. Prý prošla celý Kotel. Donesla mi čaj. Mám vážně skvělé kamarády, jsem za ně tak moc vděčná… Kdybych prý cokoliv potřebovala, tak ji mám najít. V tu chvíli jsem však chtěla být sama. Nechtěla jsem o tom mluvit. Nechtěla jsem, aby se mě pořád někdo ptal, co mi je.
Fin to chápal. Zbytek dne jsem pak strávila s ním. Vyprávěl mi fakty o rostlinkách, o které se tak zajímá a pokaždé, když jsem zase chtěla brečet, rychle změnil téma a chrlil ze sebe jednu informaci za druhou. Neptal se, co mi je. Nevadilo mu, že jsem byla uřvaná, nevadilo mu, že jsem vypadala jak hromádka neštěstí. Držel mě i tak u sebe.
Nevím, co bude dál, deníčku, zlepší se to někdy? Nebo budu pořád brečet? Taky už asi nikdy do pusy nestrčím maso, zvířátka u toho zabíjení určitě moc trpí, úplně stejně jako chudinka ovečka a já je nechci jíst…
Snad ti příště povím o lepších zprávách.
