Jsem hrozná.

Milý deníčku,

tak jsem tu po dlouhé době zas. To čučíš, co?! Zase se toho stalo tolik, že ani nevím, kde začít! Asi tě zajímá, jak to dopadlo s ovečkou, že? Vlastně skvěle. Pár dní poté, co jsem vybrečela snad všechny slzy, které mám, jsem se v Denním věštci dočetla o zvěromágovi, který se pomocí své podoby ovečky pokoušel dopadnout jednoho nezbedného vlkouše. To on byl ta ovečka, kterou jsem si hladila, a která se následně zaběhla do lesíka! Já vím, já vím, můžeš si pomyslet, že si to jen domýšlím, abych se uklidnila, ale je to pravda!! Jak to vím? Rozhodla jsem se danému zvěromágovi napsat dopis, protože ve Věštci prozradili jeho jméno a on mi odepsal! Potvrdil mi, že byl daná ovečka on a vlkouše v ten den úspěšně dopadl, ha! Následující dny se toho stalo tolik, že jsem se rozhodla celý můj zápisek rozdělit na jednotlivé osoby a události, již se k nim vážou. Myslím, že to bude přehlednější, ale taky je dost možné, že se v tom ztratíš, za což se ti předem omlouvám!

Avaline

To je moje nejlepší kamarádka, ale to určitě víš. Jen co začal nový školní rok, tak jsme se jaksi oddálily. Vídaly jsme se především na hodinách, občas spolu prohodily pár slov na obídku a pak si zase utíkaly po svých. Myslím, že to byla především moje chyba, protože jsem neustále někam odbíhala - ne ani tak záměrně, jako spíše, že už jsem byla na něčem domluvená s někým jiným. Takže bych asi měla pozměnit druhou větu - neoddálily jsme se, to jen já Avaline zanedbávala, a to docela dost.

Jsem hrozná.

Nebylo tak vůbec divu, že pak na Valentýna poslala Valentýnku North a ne mně. Myslela jsem si, že mě North nahradila, a že už s Avaline nejsme nejlepší kámošky. Zasloužila bych si to. Avaline však hned poznala, že je něco špatně a ještě v ten den mi poslala po své rozkošné sovičce vzkaz, jak to celé bylo. Chtěla potěšit North, protože věděla, že já od někoho Valentýnku dostanu, zatímco ona ne. Takže jsem ještě pár dní byla nabručená a pak, když jsem si to v hlavince srovnala, jsme se zase usmířily. Jsem za to ráda, je pro mě neskutečně důležitá.

Důležitou novinkou u Av je i to, že je konečně se Samíkem, ale prý je to tajné, tak to nikomu neříkej, jo?! Já teda myslela, že už jsou spolu dlouho, ale jelikož jsem Avaline nevěnovala dostatek pozornosti, tak pořádně nevím, jak to bylo.

Jsem hrozná kamarádka.

Ale Av není. Na nějaký čas jsem se přestala bavit s Eričkem, ke kterému se ještě dostanu, a právě to dost ovlivnilo mou náladu. Byla jsem protivná a zlá, vyjížděla jsem po každém kvůli naprosté blbosti a většinu času se schovávala buď v knihovně nebo ve svém pokoji. Avaline si toho pochopitelně všimla a jakožto správná kamarádka přesně věděla, co mi pomůže - zase se začít bavit s Ericem. A pomohlo, neskutečně.

Na poslední hodině jasnovidectví viděla Av ve věštecké kouli smrtonoše, což je prý nejhorší znamení, které se může v kouli objevit. Naše učitelka Cynthia Hayes vypadala vyděšeně, když jí o tom Avaline řekla a já se o svou nejlepší kamarádku začínám docela bát. Asi bych měla více trénovat kouzla, abych ji mohla v případě nebezpečí ochránit. Nevím, co bych si počala, kdyby zemřela... asi bych umřela taky.

Findley

To je můj kluk, ale to taky víš! Člověk by si pomyslel, že právě kvůli němu budu kašlat na svou nejlepší kamarádku, ale ono to tak nebylo. Fin je povětšinou zalezlý na svém pokoji společně se svými kytičkami, které má dle mého raději než mě. Jsem ráda pokaždé, co ho vidím, ale teď mám pocit, že je něco mezi námi hodně špatně. Jednoho večera, pár dní před Vánoci, jsme se málem pohádali, protože jsem se mu kvůli výčitkám svěřila s tím, že vím o jednom svým kamarádovi, že se mu líbím. Jasně že z toho Fin nebyl nadšený, mračil se a... nebyl příjemný, což chápu! Taky by mě to nepotěšilo, koho jo, že?! Řekl mi, že bych dotyčnému neměla dávat naděje na to, že by mezi námi mohlo být něco víc, což jsem nikdy neměla v plánu! N I K D Y!! Samozřejmě, že mě výčitky doběhly natolik, že jsem se s dotyčným raději přestala bavit. Co když mu dávám naděje? Co když se do něj nakonec opravdu zamiluju, když na mě Fin nemá tolik času?

Deníčku, on to byl totiž právě ten dotyčný, se kterým jsem byla skoro pořád. Eric. Je to Eric! A Fin to ví.

Na Valentýna poukázal na to, že prý s některými kluky flirtuju (a to se dělá jak?) a pak taky nezapomněl zmínit, že vidí, jak se dívám na Erica. Nechápala jsem, co tím myslel, ale teď už to asi vím. Chtělo se mu v ten moment brečet a ačkoliv jsem mu vyčítala svou aktuální špatnou náladu, která trvala zhruba dva měsíce, tak jsem ho objala a ujistila ho o tom, že mám ráda především jeho. Jenže už tehdy jsem tušila, že to není úplně pravda.

Jsem hrozná, jsem jak Leon. Nechci mu ublížit...

Eric

To je kluk, u kterého bych v životě nečekala, že k němu začnu něco cítit. Eric je naprostý opak mě, ale to je asi ten hlavní důvod. Já mluvím a on poslouchá, usmívá se, když před ním dělám blbosti, je rád sám a myslím, že jsem jeho jedinou kamarádkou. Já mám ráda společnost a hodně kamarádů. Jsme zkrátka úplné protiklady! Málokdo by si troufal říct, že spolu nalezneme společnou řeč. Většinou teda mluvím já, chrlím jedno slovo za druhým a kolikrát vlastně ani nedává smysl to, co říkám, ale mu to nevadí. Má mě rád takovou, jaká jsem.

Erica jsem dlouhou dobu považovala za klasického kamaráda, dokud se mi v létě nesvěřil, že se mu líbím. Od té doby o něm smýšlím jinak. Od té doby si říkám, jaké to asi je se s ním objímat. Jaké to asi je, když mi dá pusu? Ne, to je špatně... Mám Fina. Fina mám hodně ráda a ani za nic bych ho nevyměnila.

Jsem hrozná, že jsem vůbec nad něčím takovým jen přemýšlela.

Začal nový školní rok a já ho skoro každý den trávila s Ericem. Zanedbávala jsem učení, kouzla, úkoly a vlastně i všechny ostatní kamarády. Jasně, že jsme spolu nebyli pořád, ale většina dní patřila jemu. Nedělali jsme nic, co by Finovi mohlo vadit, přísahám!!, ale moje srdíčko po něm začalo trochu více prahnout a já to dlouhou dobu úspěšně ignorovala. Mám Fina, Eric je jen kamarád!

Jenže pak proběhla konverzace s Finem a já se tak s Ericem přestala úplně bavit. Bylo to hrozné. Pár dní jsem ho vůbec neviděla a začala si o něj dělat starosti. Co když šel trucovat do lesa a tam ho něco napadlo? Co když je mrtvý? Co když odjel ze školy zpátky domů? Co když ho už nikdy neuvidím? Asi tehdy jsem si uvědomila, že už to není jen kamarád.

Po pár dnech jsem ho potkala v Síni a tam mu vynadala. Eric se pochopitelně naštval a vyčetl mi, že se s ním bavím, i když jsem mu psala, že nebudu. Napsal mi pak i dopisy, kvůli kterým jsem pár nocí probrečela a celé to období bylo... hodně špatné. Naštěstí nás pak Avaline dala zase dohromady a moje nálada se značně zlepšila, začala jsem být zase veselá kopa a culila se na celý svět. Od té doby se s Ericem zase naplno bavíme a trávíme spolu čas po večerkách.

Jsem hrozná, protože Eric mi dal pusu na tvář a já bych se s ním měla přestat vídat, pokud nechci podvést Fina. Jenže se s ním nechci přestat vídat. Ta pusa se mi líbila a myslím, že mě za to mé svědomí brzy sežere.

Achjo, jsem ten nejhroznější člověk na planetě. Co mám dělat?

River

Můj nejlepší kamarád. Nebo už spíše ne? Nevím.

Deníčku, s Riverem je to teď hodně komplikované. Někdy začátkem školního roku jsem si začala všímat, že mé místo nahradily Josie a Raven - prvačky, se kterými si River obzvláště rozumí. Mohla jsem být naštvaná, jenže to byla opět moje chyba. Neměla jsem na něj čas a nevěnovala se mu, takže je logické, že začal trávit čas s jinými lidmi a mě tak nějak vytěsnil.

Zas a opět jsem hrozná kamarádka.

River byl však stále důležitou součástí mého života, takže kdykoliv jsem se potřebovala vyzpovídat, psala jsem jemu. Třeba jako když jsem potřebovala poradit ohledně toho, jestli se mám přestat bavit s Ericem. River to chápal a dobře argumentoval tím, že až někomu bude nepohodlný on, tak jestli se s ním taky přestanu bavit. Nikdy... Stál tedy na straně Erica, ti dva si kupodivu taky rozumí. Já se však nakonec tvrdohlavě rozhodla po svém, teď si ale říkám, že jsem ho měla poslechnout. Nejlepší kamarádi nejsou od toho, aby vám říkali, co chcete slyšet, ale od toho, aby vám řekli, co potřebujete slyšet. Asi bych to měla mít častěji na paměti.

Naše přátelství zaznamenalo první krizi před Vánoci. Ach, ty zpropadené Vánoce! Tehdy jsem toho měla vážně hodně. Každou noc jsem kvůli Ericovi brečela na pokoji, měla starosti se školou, obíhala všechny, co něco od mé maličkosti potřebovali a... prostě ten čas nebyl, chápeš? River mi napsal dopis, jestli jsem v pohodě a já mu neodepsala. Raději bych si s ním popovídala osobně, než abych mu svůj špatný stav sdělovala po Callisto (moje sovička) a taky se mi to moc nechtělo řešit. Nechtěla jsem, aby se v tom někdo rýpal. Dokonce ani Avaline pořádně nevěděla, co se to se mnou děje. River se naštval, a oprávněně.

Protože jsem hrozná.

Pokoušela jsem se mu to vysvětlit, ale nechápal to. Jak by taky mohl?

Nakonec jsme se usmířili a všechno zase bylo tak, jak má být. Jenže ne na dlouho.

Zase jsme se pohádali, už ani nevím, kvůli čemu, ale River za mnou došel AŽ NA KOLEJ!!! Naštěstí ho kromě mě a Raven nikdo neviděl. Rychle jsem ho vyprovodila pryč a před kolejí jsme se pak začali hádat. Zase. Bylo to hrozné, ovšem ještě horší bylo, že nás u toho načapala jedna prefektka - Amalia. Bylo už totiž po večerce. PRŮŠVIH!!!

Zřejmě bychom dostali jen varování, ať nebýváme po večerce venku, jenže my byli s Riverem tak rozjetí, že jsme se začali zase dohadovat, a to přímo před Am. Takže jsme dostali trest. Díky Am! Už tak mi bylo příšerně!!!

U trestu jsme se tak nějak usmířili. O pár dní později jsme se zase pohádali.

Říkala jsem Riverovi, jak mi dal Eric pusu na tvář a celá konverzace vyvrcholila v to, že naznačil, že já střídám kluky jak ponožky, zatímco já mu nepřímo řekla, že on je neschopný si najít holku (jo, jsem zlá, já vím, ale nějak jsem se přeci bránit musela!). Později si ze mě u stolu v Síni utahoval, že jsem samostatná jednotka. Já, chápeš? JÁ?! To těžko. Naštěstí jsem zrovna šla přát Leonovi k narozeninám, takže jsem sama opravdu nebyla.

Nevím, jak to mezi námi bude dál, ráda bych se s ním zase usmířila, ale.. proč se musíme pořád hádat? Nedělá mi to dobře. Vlastně mi z toho je hodně špatně.

June

S June se teď moc bohužel nevídám, ale hádej co? Je prefektkou! Je to skvělý, zaslouží si to, i když mi připadá, že je v té roli docela nervózní.

Strávila jsem s ní jeden večer povídáním si o klucích. Svěřila jsem se jí ohledně Fina a Erica. Ukázalo se, že v minulosti řešila dosti podobný problém, což bylo úsměvné, ale mě do úsměvu nebylo. Udělala mi čokošku a já si přeju, aby takových večerů bylo více. Mám pocit, že mě June chápe. U ní si neříkám, jak moc hrozná jsem.

North

U North se popravdě nic moc nezměnilo. Pořád se vídáme hlavně na hodinách.

Až o Vánocích mě pěkně překvapila. Pro mě a Av totiž vytvořila dobrodrůžo po hradě, hledali jsme poklad (dárečky!!!) pomocí nápověd, které nám zanechávala v různých zákoutích hradu. Bylo to boží!!! Tenkrát mi to hodně zlepšilo náladu, a navíc jsem mohla strávit skoro celý den s Avaline - to byl příjemný bonus.

Jediné, co mě na North stále štve, je její odpor vůči mudlům. Na Silvestra, kde vystoupila jedna zastánkyně Regimentu, která byla následně vyhozena pryč, se North vytratila ven a my za ní s Av, pochopitelně, běžely. Samozřejmě jsme jí našly, jak mluví s vyhozenou ženou a zřejmě si do hlavy nechá cpát ta 'moudra', které zastánci Regimentu žvatlají. Nelíbilo se mi to, tudíž jsem jim skočila do konverzace a trvala na tom, aby se North vrátila zpátky. Naštěstí poslechla. Nebudu ale lhát, trochu se o ní bojím, nechci, aby se zapletla do něčeho nebezpečného.

Jsem hrozná, že se tak moc starám?

Max

Blonďák, Zmijozel. Asi už deníčku víš, kam tím mířím, že?

Nevím, proč mám pro blonďáky ze Zmijozelu takovou slabost.

S Maxem jsem dobrá kamarádka, je to taková klučičí verze mě. Miluje školu a chce být nejlepší. Bohužel však i on okusil, jak hrozná jsem. Když jsem se přestala bavit s Ericem, tak jsem tak nějak omezila kontakt se všemi kluky. Tudíž i s ním. Co když bych se totiž zamilovala i do něj?! Fuuuu! Samozřejmě si toho všiml. Myslel si, že jsem se naštvala kvůli kytce, kterou mi poslal... Kytce, u níž jsem donedávna nevěděla, od koho je. Max mi poslal kytku?! Chce mě?! Prý sloužila jako omluva, ale... i tak mi to přišlo zvláštní. Každopádně kytka nebyla ten problém. Vlastně jsem mu neřekla, co bylo špatně. Jaksi mi došla slova po tom, co mi to nebavení se vyčetl.

Jsem hrozná.

Teď už se zase normálně bavíme, jen je občas zlý na Erica a Eric na něj. Nelíbí se mi to, protože mám oba ráda. Snad je Max v pohodě, už jsem ho dlouho neviděla.

Amalia

Prefektka z Mrzimoru. Je zlá, zlá, zlá a... zlá!!!

Dala mi s Riverem trest, když nás načapala po večerce, jak už zmiňuji výše. Od té doby se na ni mračím pokaždé, co ji vidím. Někdy v lednu se mě ještě vyptávala na Connieho, se kterým chodí - prý jestli nevím, jestli nemá bokovku či tak něco. Fuu, vždyť mám sama problémy s kluky, ještě tak řešit tohle! Měla jsem dokonce pocit, že si myslí, že to s Connorem táhnu já!!! Naštěstí se mi pak skrze dopis omluvila, ale já ji i tak nemám ráda. Ten trest ji neodpustím.

Nejsem hrozná, ona je!

Raven

Prvačka z Havraspáru aka moje mladší já. Mám pocit, že mě obdivuje za vše, co udělám!!

Je to zlatíčko, moc ráda s ní trávím svůj volný čas. Naučila jsem jí první kouzlo a snad nikdy nezapomenu na to, jak ji u toho radostně svítila očka. Byla tak nadšená! Tráví teď hodně času s Riverem a popravdě? Myslím si, že ti dva se spolu co nevidět začnou pusinkovat!!! Je to logické, když je Raven jako já! My bychom se teda s Riverem nikdy nemuckali, ale má mě hodně rád, takže to dává smysl, chápeš?!

Bohužel i na Raven jsem byla zlá. Jednou, když mi pomáhala uklidit mé dárečky z Vánoc, jsem na ni vyštěkla tak moc, že jsem se pak za sebe až styděla. Ano, správně, deníčku, opět se jednalo o období, kdy jsem se nebavila s Ericem. Už ani nevím, proč jsem na ni byla zlá, ale nezasloužila si to. Je chudinka tak nevinná...

Jsem hrozná.

Samozřejmě jsem se jí následující den omluvila. Taky jsem jí věnovala šaty a nějaké další věci, protože toho mám jednoduše moc.

Leon

S Leonem jsem se, drahý deníčku, usmířila. A víš co?! Je z něj prefekt!!!! Chápeš to?! Z kluka, který mě naučil chodit po večerkách ven, je prefekt!!! NECHÁPU! Ale přeju mu to. Vlastně mu ten odznak sluší - ale ne, když mi říká, ať jdu na kolej.

Občas spolu prohodíme pár slov, nedávno měl narozeniny, takže jsem mu dala dáreček v podobě malého skřítka, který mluví a říká "Mám tě rád!" - asi to dám všem svým kamarádům, myslím, že to potřebuje v určitých chvílích slyšet každý. A já chci, aby věděli, že je mám ráda.

Jednou jsem na něj zařvala, jak ho nesnáším, to bylo zrovna po té, co mi Eric napsal dopis o tom, jak jsem hrozná. Nesnášela jsem všechny kluky, ale nejvíce ty, se kterými jsem měla co do činění. Přeci jen, kvůli Leonovi jsem taky hodně plakala.

Taky se musím přiznat, že jsem šla za Leonem pro radu, ačkoliv bych nevěřila, že někdy taková situace nastane. A překvapivě z něho vypadla slova, která dávala rozum. Vím, že má pravdu.

Chudák má teď taky problémy s holkama, nad čímž se já už jen usmívám. Prý ho podvedla Corn, takže mu to karma vrátila se vším všudy. Ale přeju mu, aby byl šťastný! Je holt lepší ho mít za kamaráda, než za přítele.

Říká mi, že nejsem hrozná a já se mu to pokouším uvěřit.

Sebastian

Blonďák, Zmijozel, dříve jsme spolu kamarádili - ještě tehdy, když se mi představoval jako Tobias. Těsně před odjezdem do Bradavic, tedy ještě v létě, jsem se však od Lil dozvěděla, že se tak nejmenuje a on místo toho, aby se mi omluvil, nad vším jen mávl rukou a ukázal mi, jak moc ledabylá pro něj jsem.

Někdy na Silvestra pak ke mě měl hnusné řeči o tom, jak hnusné oblečení mám, což neměl dělat, protože poblíž byla Avaline, Regine, North a taky Max. Zřejmě i další lidé, co se mě zastali, ale tihle čtyři v tom hráli největší roli. Avaline, Regine a North na něj vytáhly hůlky, zatímco Max se snažil odvést mou pozornost od jeho urážek. Já se však musela nadále hádat. Asi jsem to zdědila po otci. Ráda lidem dokazuji, že mám pravdu. Sebastian mi pak hrozil i pavoukem, těch se já bojím, a on to ví! Naštěstí však zůstal jen u výhružek a já to celé zakončila tím, ať si ho ostatní nevšímají, protože největším trestem pro něj je, že nemá žádné kamarády. Bude navždy sám.

Nejsem hrozná, on je.

Takže jo, jsem hrozná. Třeba se ale, drahý deníčku, polepším. Snažím se, vážně moc.

Nejhorší den mého života!!

Nejdražší deníčku,

tak se mi to novoroční předsevzetí moc nepovedlo, že? Přitom se toho stalo tolik, co bych do tebe chtěla zapsat… Jenže ne vždycky je čas, víš?

Hodinky ukazují šest hodin ráno a já jsem opět celou noc nespala. Nemůžu přestat myslet na to, čeho jsem byla svědkem a čemu jsem mohla zabránit, kdybych byla aspoň trochu statečná. Možná jsem vážně poseroutka. Nesnáším se za to!!! FAKT. HODNĚ.

Asi tě zajímá, co se stalo, že? Ptá se na to teď skoro každý, koho potkám, což je děs, protože se snažím nebrečet a být statečná, jenže tato otázka mě pokaždé zlomí. Nehledě na to, že musím vypadat vážně příšerně, když hned každému dojde, že se mnou něco není v pořádku. Nejsem ráda, že mě takto mí kamarádi a vlastně každý, kdo mě mine, vidí. Nechci, aby si mě takto pamatovali a hlavně nechci, aby si řekli, že s uplakanou Cindy už nechtějí mít nic společného.

Ale teď už vážně k tématu – k nejhoršímu dni v mém životě, který se zpočátku zdál jako jeden z těch lepších. Byla jsem pozvaná na akci, kterou pořádala Lil a Mary ve Visánku – slibovali hodně jídla, takže jsem tam samozřejmě nemohla chybět. A taky jsem se těšila, že strávím nějaký ten čas po boku Fina. Mám ho fakt ráda, deníčku, i když se občas chová jako neskutečné trdlo, které mi způsobuje zmatek v hlavě. Na akci dorazili i další lidi, které mám moc ráda – třeba Mirai, pak taky June se Stuartem a Abby. Ty jsem celé prázdniny neviděla, takže jsem byla přímo nadšená, když dorazili i oni. Na akci jsem se sice dlouho nezdržela, ale i tak jsem byla ráda, že jsem mohla být její součástí. Předešlé léto nás Lil vyzvala, abychom na papíry napsali něco jako předsevzetí do dalšího léta. Papíry se pak hodily do truhličky, která se zakopala a přesně po roce vykopala. Já na své budoucí já nebyla moc náročná, přála jsem si jen, abych byla šťastná a měla ve druháku samá Véčka, což se mi splnilo. Mám ty nejlepší kamarády na světě, skvělého kluka a jo, ve škole se mi taky náramně daří, což snad teď nezakřiknu.

Z akce jsem odešla ještě před setměním, musela jsem další den brzo vstávat, abych stihla všechny potřebné věci před odjezdem do Bradavic. Se všemi jsem se tedy rozloučila a pak se vydala k letaxu, pomocí nějž jsem se měla dostat zpátky do Kotle. Po cestě jsem však narazila na ovečku, která stála uprostřed cesty. Nemohla jsem ji tam nechat, mohlo by jí totiž srazit nějaké autíčko, a pak se taky chudinka asi ztratila. Musela být zmatená, určitě se i bála. Bečela na mě, a já na ni v domnění, že vedeme jakousi konverzaci. Snažila jsem se jí vysvětlit, že tady být nemůže a že se musí vrátit domů, aby… aby se jí nic nestalo.

Achjo, zase pláču. Proč musím pořád brečet? Jsem z toho už tak unavená…

Ovečka mi asi nerozuměla, koukala na mě svými krásnými kukadly a já se pokoušela přijít na to, odkud mohla utéct. Visánek jsem vůbec neznala, takže jsem netušila, co si počít. Uklidňovala jsem ovečku, že to bude v pořádku, a že se vrátí co nevidět za ostatními ovečky. Té však zničehonic něco přelétlo přes nos a zrovna, když jsem k ní natahovala ručku, abych ji ukonejšila pohlazením, se rozběhla pryč. Jasně, že jsem se vydala za ní.

Křičela jsem na ní, ať zastaví, ale ona tvrdohlavě běžela dál. Zkoušela jsem i bečet, ale ani to nepomohlo… Asi mi fakt nerozuměla nebo se rozhodla, že si zahrajeme na honěnou. To nebyl dobrý nápad. Doběhli jsme až do lesa, kde jsem ovečku mezi stromy úplně ztratila. Byla už tma a já si uvědomila, že absolutně nevím, kde jsem. Nemám ráda lesy, jsou strašidelné, a v noci obzvláště.

S ovečkou jsem to však ještě nevzdávala, volala jsem na ni a v jednu chvíli se mi opravdu ozvala zpátky. Zahltil mě pocit štěstí, který byl však rázem vystřídán čirou hrůzou. Ona totiž ovečka nebečela, aby mě pozdravila zpátky. Bečela, protože ji něco ulovilo. Byl to nářek.

Mám to stále živě v paměti, deníčku…

Ozvalo se zavytí a mně všechno došlo. Ovečka se ocitla ve spárech vlků, kteří ji roztrhali na kusy. A já poslouchala její nářek. A nic jsem neudělala. Co by taky mohla tak malá holka jako já udělat? Kdybych mohla aspoň použít hůlku…

Blbej zákon. Kdo ho vymyslel, že my, mládež, nemůžeme až do 17 používat kouzla mimo Bradavice? Mohla jsem ji zachránit. Místo toho jsem byla svědkem jejího posledního zabečení a teď nemůžu přestat brečet. Chudák ovečka… Je mrtvá. Kvůli mně.

Nic mě nedokáže uklidnit, ačkoliv se o to už někteří mí kamarádi pokoušeli. Hned po příchodu do Kotle se mě pohotově ujal River, kterému jsem se pokusila skrze hysterický pláč vysvětlit situaci. Nevím, jestli mi rozuměl, ale hned mě vzal na pokoj a tam se mě pokusil utěšit. Nepomáhalo to. Nic mi nedokázalo celou událost vymazat z hlavy. Byla jsem mu ale vděčná, že se mnou byl, nevím, co bych si sama počala. Slíbil, že se mnou tu noc zůstane na pokoji, protože Avaline asi odjela za rodinou, a před spaním mi ještě povyprávěl pohádku o méďovi. Na chvíli jsem usnula, ovšem zbytek noci jsem byla vzhůru. A zase plakala. Potichu, abych ho nevzbudila.

Další den jsem se odebrala do jídelny pro nějaké to jídlo. Bříško mi kručelo o sto šest, a ačkoliv jsem neměla absolutně žádnou chuť jíst, věděla jsem, že do sebe něco dostat musím. Potkala jsem Raven, budoucí prvačku, se kterou jsem se nedávno seznámila a která byla, bohužel, svědkem mého hysterického pláče. Ihned se mě starostlivě ptala, jak mi je, na což jsem zareagovala tím, že jsem se rozbrečela. Zase. Je mi na nic. Na co žít, když stejně jednou umřeme? Co když mě roztrhá taky vlk? To musí být příšerná smrt. Trpěla ta ovečka moc? Podle bečení ano…

U velkého stolu jsem si pro sebe uloupila jen krajíc chleba, ovšem než jsem ho stihla sníst, objevil se u nás Victor, taky budoucí prvák, vybafl na nás a já se polekala tak moc, že jsem utekla pryč. Bála jsem se, že po mně jde vlk. Zavřela jsem se na pokoji a tam strávila pár minut. Ven mě zase vyhnalo kručící bříško.

V jídelně bylo při mém příchodu mnohem víc lidí, Victor se mi hned přišel omluvit, a i když jsem ho ujišťovala, že to není jeho chyba, protože vážně nebyla, trval si na svém. Vzápětí mě pak ještě u stolu utěšoval, což bylo divné, protože se moc neznáme, ale na druhou stranu jsem za to byla ráda. Musím mu pak poděkovat. Kvůli svému pláči jsem se stala nechtěným středem pozornosti, v jídelně se totiž objevila Mirai, která se starostlivě zajímala, co se mi stalo, a to mě opět dovedlo k pláči. Všichni na mě civěli a mě to začalo být fakt hodně nepříjemné. Určitě mě teď nemají rádi, protože jsem hysterka.

Utekla jsem do altánku, kde mě našla Mirai. Prý prošla celý Kotel. Donesla mi čaj. Mám vážně skvělé kamarády, jsem za ně tak moc vděčná… Kdybych prý cokoliv potřebovala, tak ji mám najít. V tu chvíli jsem však chtěla být sama. Nechtěla jsem o tom mluvit. Nechtěla jsem, aby se mě pořád někdo ptal, co mi je.

Fin to chápal. Zbytek dne jsem pak strávila s ním. Vyprávěl mi fakty o rostlinkách, o které se tak zajímá a pokaždé, když jsem zase chtěla brečet, rychle změnil téma a chrlil ze sebe jednu informaci za druhou. Neptal se, co mi je. Nevadilo mu, že jsem byla uřvaná, nevadilo mu, že jsem vypadala jak hromádka neštěstí. Držel mě i tak u sebe.

Nevím, co bude dál, deníčku, zlepší se to někdy? Nebo budu pořád brečet? Taky už asi nikdy do pusy nestrčím maso, zvířátka u toho zabíjení určitě moc trpí, úplně stejně jako chudinka ovečka a já je nechci jíst…

Snad ti příště povím o lepších zprávách.

Vánoce 2017

Milý deníčku… Ahoj!

Já jsem Cindy a jedním z mých předsevzetí pro rok 2018 bylo začít si psát deníček, ve kterém si pomocí písmenek uchovám všechny své zážitky. Jednou, až vyrostu, tě otevřu a budu na všechno vzpomínat!!

Asi by bylo jednodušší začít psát od doby, kdy jsem nastoupila do Bradavic, abys postupně poznal všechny mé boží přátelé a chápal pocity, které ve mně určití lidé vyvolávají. Jenže to bych se musela vrátit o celej jeden rok a ještě víc! Nehledě na to, že během jednoho roku se toho semele tolik, že pochybuji, že bych si na všechno vzpomněla. Takže raději začnu něčím, co se odehrálo před pár dny a z čeho budu mít radost zřejmě ještě hooodně dlouho! Vánoce!!!

Miluju Vánoce, jako že fakt moc! Miluju sníh, miluju tu atmosféru, miluju koledy, miluju cukroví a samozřejmě ze všeho nejvíce miluju dárečky! Ráda je dostávám, ale ještě raději je dávám. Letos jsem na dárečcích rozhodně nešetřila a jak jsem následně zjistila, ostatní na dárečcích pro mě také nešetřili. Ale to už předbíhám! Vánoční nákupy jsem zahájila již začátkem prosince – nebudu přeci stresovat na poslední chvíli, že jo! Doprovod mi dělala moje nejlepší kamarádka Avaline, o které toho, deníčku, ještě hodně uslyšíš, protože spolu děláme téměř vše. Pro ni jsem měla už dávno koupený řetízek z bílého zlata s přívěskem meče Godrika Nebelvíra – ona je totiž Avaline z Nebelvíru. Stál sice hodně penízek, ale časem poznáš, jak moc je pro mě Avaline důležitá, takže mi nebylo líto za dárečky pro ni utratit.

Sice jsem plánovala, že budu na trzích nesobecky kupovat věci jen pro ostatní, ovšem jakmile jsem viděla, že si Laurie otevřela stánek s šatičkami, musela jsem prostě jedny mít! Laurie, což je starší holčina z Havraspáru, kterou jsem si v poslední době oblíbila, má totiž boží styl, takový… elegantní! A navíc je na mě strašně milá, takže jsem ji chtěla udělat nějakou tržbu, když poraženecky přiznala, že v ten den ještě nic neprodala. Na její cennou radu jsem si koupila fialové šatičky s botičky na vysokém podpatku, které však budu moci světu ukázat až další rok, protože mi teď jsou velké. Navíc neumím chodit v podpatcích!! Naštěstí mi však Laurie slíbila, že mě v tom naučí chodit a rovnou mi sdělila svůj učební plán. Na to už se strašně těším, ačkoliv se trochu bojím, že mi ty botičky způsobí několik pádů! Na druhou stranu by byla velká škoda je mít zavřené ve skříni a nikdy nenazout. Takže jo, kromě toho, že jsem nakoupila dárečky svým kamarádům, jsem udělala maličkou radost i sobě!

24. prosinec se nesl v absolutně božím vánočním duchu. Jediným nepříjemným zážitkem bylo tahání kupy dárečků přes několik pater do vstupní síně, kde jsem je naskládala do truhel – samozřejmě po boku Av, duh. Pro změnu však skvělým zážitkem pro mě byla slavnostní večere, růžička od Fina v jejímž doprovodu mě pozval na společné strávení silvestrovského večera, a pak taky zpívání koledy u kolejního stromečku s lidmi z Havraspáru. Do této doby jsem s nimi nikdy moc nemluvila, většina je totiž o dost starší jak já, takže se jich tak trochu bojím. Co když se budou během povídání se mnou nudit?! To nechci! Většinou je tedy jen pozdravím a dál si kráčím po svých. Když se mě však June optala, jestli se k nim posadím, souhlasila jsem, protože byly Vánoce a já je nechtěla trávit sama na pokoji – byla už totiž večerka, takže jsem musela být na koleji. Ale víš co?! Tentokrát jsem byla ráda.

Zjistila jsem, že havraspárští jsou neskutečně boží!! Nejraději mám June, protože na mě byla zatím nejhodnější. Na Magosu, což je ostrov, na kterém jsme byli s Havraspárem a Nebelvírem o letních prázdninách, se mě na trzích zeptala, jestli jsem si koupila vše, co jsem chtěla. Nejdříve jsem si říkala, jestli bych se zdvořilosti neměla taky takhle ostatních ptát, ale potom mi došlo, že se ptá kvůli tomu, že by mi kdyžtak něco koupila! V podstatě to samé se opakovalo i v Londýně, kde jsem ji ukazovala cestu do papírnictví. No a samozřejmě si mě totálně získala šperkovnicí, kterou mi dala na Vánoce s rozkošným vzkazíkem. Hned po ní je mojí oblíbenkyní samozřejmě Laurie, pak taky Viann a Abby! S kluky se tolik nebavím (teda až na Fina, ale o tom později!), ale Stuart, sedmák, na mě taky bývá pokaždé milý a prý mi rád věnuje své některé knížky, na které se mi třesou kolena už teď! Pokud dodrží své slovo, tak mi po něm bude další rok hooodně smutno. Teda, ono by mi bylo smutno i tak, ale chápeš!

Tak jo, dost žvanění, jde se na 25. prosinec! Z toho dne se mi roztéká srdíčko ještě teď. Po probuzení jsem totiž ve svém pokojíčku nalezla velkou kupu dárečků!!!

Nemohla jsem věřit svým očím. To si na mě vzpomnělo tolik lidí?! To mě má TOLIK lidí rádo? Hbitě jsem vstala a začala dárečky počítat. 19!!!!!! (vlastně 20, Connie mi ten svůj musel předat osobně a k tomu pronést sentimentální řečičky, což bylo mega rozkošné).

Nejvíce dárečků mi dala Avaline (4!!!) a jelikož ví, jaký milovník sladkostí jsem, dala mi jich celou kupu! Pak taky lotroskop, protože se pořád něčeho bojím, barvu na vlasy, řetízek, čajovou sadu a plno dalších věcí! Rudy, další velice důležitá osůbka v mém životě, mi dal taky kupu věcí, ale nejvíce se mi asi líbila kabelka, kterou jsem světu ukázala hned na Silvestra! Dáreček jsem taky dostala od North, což je holčina ze Zmijozelu, která se mnou chodí do druháku. North je skvělá, ale bohužel mimo hodiny spolu netrávíme skoro žádný čas, což mě mrzí. Každopádně mi dala stříbrný plášť, který určitě unosím! Další dáreček byl od Nessie, holky z Mrzimoru, se kterou si ráda povídám kdykoliv je příležitost. Navíc mi dala sadu na horkou čokoládu, čímž si u mě šplhla (stejně jako June) na ten nejvyšší možný level! Dva dárečky pak byly od Fina, který mi taky věnoval spoustu sladkostí a mimo další věci i jakýsi divný lektvar, na jehož účinky se jej ještě musím zeptat. To má být jako nějaký prank nebo co?! Každopádně, deníčku, o Finovi toho taky ještě dost uslyšíš, protože se držíme za ručičky a dáváme si pusinky! Teda, většinou mu je dávám já.

Kolejní dárek, který se skládal z čajové sady, mě taky velmi potěšil a stejně tak i dárek od rodičů, kteří mi dali kupu oblečení, penízky a pak taky stylovou tašku s nápisem „Use your brain“ – jde vidět, že mě znají! Kromě šperkovnice, kterou mi dala June, jsem pak taky dostala mega stylový outfitek od Laurie, který jsem musela vytáhnout hned na Silvestra, nádherné ponožky od Barryho, našeho primuse!, sladkosti od Stuarta a krutopřísnou lávovou lampičku od Abby, která mi k dárečku přidala ještě mega boží kabelku. Dlouho jsem si myslela, že mě v Havraspáru moc nemusí – respektive mě přehlíží – ale mýlila jsem se a dost lituju, že jsem ani jednomu nedala alespoň vánoční cukroví. No, deníčku, příští rok to samozřejmě napravím a koupím jim takové dárečky, ze kterých nebudou schopni popadnout dech! Dárky jsem překvapivě dostala i od prváků – Rivera a Maxe. O Riverovi taky hodně uslyšíš, s ním jsem totiž vyrůstala a jelikož teď nastoupil do Bradavic, trávíme spolu většinu času i tady. River mi dal také sadu na horkou čokoládu společně se šálou a hezkým vzkazíkem a Max mi dal moc hezký náramek! Dodatečný dárek jsem pak dostala i od Connieho, se kterým taktéž trávím hodně času. Týjooo, já mám těch kámošů!! Moc hezký dáreček, zrcátko!, jsem dostala i od Tajného Santy, který se nepodepsal, jen zmínil, že je ze Zmijozelu. Odtud zase tolik lidí neznám, ale vážně doufám, že to nebyl Leon! Fuu, už mě docela bolí ručka, ale myslím, že společně se zážitky z Vánoc jsem ti i hezky představila lidi, se kterými trávím svůj čas. Ono jich je teda ještě víc, ale o tom ti napíšu zase jindy! Opatruj se a prosím, zůstaň schovaný! Vážně nechci, aby si moje zápisky někdo četl!!!